Au lecteur [Czech translation]

Hle! hloupost, blud a klam, hle! hřích a mor i hlízu,

čím duch se plní nám, čím těla strádají;

v nás milé svědomí se výtky střádají,

jak žebrák k pokrmu své tělo dává hmyzu.

Má tvrdou šíji hřích, však lítost prchá plaše;

když zpověď skončena, tím více hřešíme,

v to bahno cesty své se rádi vracíme,

a podlé slzy tok má smýti hříchy naše.

A na podušce zla, hle! Ďábla Trismegista,

jak duši uspává, již kouzlem omámil,

a dobré vůle kov, jenž hojně v nás se lil,

jak v páru vyváří ten velký alchymista!

Nás drže na šňůrce, jak chce, ďas námi houpá,

že rozkoš najdeme, kde rozhostil se hnus;

co den tak do pekla my urazíme kus,

tmou jdouce bez hrůzy, z níž zápach k nebi stoupá.

Jak starou nevěstku si grošem žebrák koupí

a zbytek almužnou vnad svadlých zaplatí,

my rozkoš vyssajem, ať nic se neztratí,

jak citron nahnilý, jejž cestou ruka zloupí.

A zástup Démonů jak v mraveništi hraje

se hemže v mozku nám, jenž dán jim na pospas;

proud Smrti, neviděn jenž plyne kolem nás,

— slyš hluchý jejich ston! — dech plicí stále ssaje.

Svou kresbou půvabnou kde ještě nevyšili

té chudé osnovy, již všední život splet’,

pych, vražda, násilí a žhářství, dýka, jed:

víš, proč je tak? Duch náš že dosti neměl síly!

V té smečce hyen, fen, v tom stádě dravců, supů,

v tom opic zástupu, v tom hnízdě ještěrů,

kde štěkot, ryk a řev, — znám jednu příšeru

v tom zvěřinci, kde zřít všech hříchů naších tlupu,

A ta je hroznější než všech těch oblud čety!

Ač němý její hlas, ač velký její klid,

přec ráda chtěla by zem v kusy rozdrtit

a v jednom zívnutí se chystá polknout světy.

Toť Nuda! — Bezděčnou zrak snivý slzou patře

skrz dýmky kotouče, zří popraviště stát.

Tu jemnou obludu ty také musíš znát,

čtenáři-pokrytče, — můj bližní, druhu, bratře!